Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak to všechno začalo

Asi před deseti lety byl syn o víkendu na návštěvě u příbuzných, když nám nečekaně zavolal, že známí mají kočku a ta má tři koťátka. Kočka která žila volným životem už druhý den nedošla domů a v seníku zůstala tři hladová koťata. Ortel známých byl, že je utopí. Na synův dotaz zda je může vzít domů, že je nenechá zemřít, jsem odpověděla, že v žádném případě. Bydlíme na bytě, chodíme do práce a už vůbec nevím jak a čím je krmit. Nevěděla jsem nic o kočkách, kočičí toaletce, že existuje nějaká podestýlka pro kočky a kočičí konzervy. A vůbec, copak máme čas....??? 

Po dlouhém přemýšlení jsem svolila. Ovšem s podmínkou,že se o koťata bude starat a pokud se je podaří odchovat, půjdou zpátky k majitelům. Svolil a kočky dostaly šanci. 

Na klinice v Uh. Hradišti zjistili, že koťátka jsou ještě slepá, nedávno narozená. Poradili, co a jak.. a začalo krmení a seznamování s kočičím světem.  Krmili jsme do tlamičky stříkačko, kdykoliv se koťátka probudila ze spánku. Masírovali bříška, zahřívali. Všechno jsme dělali  pro záchranu koťat a také  proto, abychom synovi dali dobrý příklad, že člověk musí zvířátkům pomáhat.

Dvě koťátka se chytla a začala přibývat, třetí po týdnu zemřelo v přítelově ruce. Pozorovala jsem ho jak drží tu malou mňoukající kuličku a domlouvá mu, dýchej, dýchej, zvládneš to. Kotě to bohužel nezvládlo. Uviděla jsem svého přítele, jak mu tečou slzy.  

Když Max s Mokvajíčkem, jak jsme kočičí kluky pojmenovali,  začali sami pít z misky, došlo na moje slova. Jdou zpět. Odvezli je a já jsem si oddychla. Ta pohoda, klid a žádná zodpovědnost, nikde na koberci loužička.

Po pár dnech po příchodu z práce mě bylo nějak divně. Něco mě trápilo a já jsem nevědělo co. Co to je, co mě chybí, proč nemám dobrý pocit a je mi smutno? Pak mě to došlo. Domov je smutný, prázdný, chybí tam dva kocourci, kterých bylo všude plno. Získali si nás svojí přítulností, něhou a oddaností. Jako by věděli, že se tak mají chovat, aby mohli zůstat. 

Tentokrát jsem to byla já, která vyslala syna a řekla mu, bez koťat se nevracej.  Byl jsem odhodlaná si koťata odvézt i přes protesty majitele. Žádné nebyly. Když je přinesl v tašce, byly zablešené, kožíšek slepený kdoví čím, očička jim tekly. Postaral se o ně majitelův pes, který je nechal bydlet u sebe v boudě. Tomu jedinému bylo smutno. Vše jsme dali do pořádku, po čase šli vykastrovat a od té doby jsou kočky, kocouři a koťata neodmyslitelě spjati s mým životem.